Anglický deníček 2014 – den desátý

Ještě večer jsem se loučil s Frantíkem a Margo, prý že jdou pryč a pokud se nevrátí kolem čtvrté, tak asi budou spát, čili je už neuvidím. Bon Voyage, Pierre … a příští rok zase v Shoreditch.

Já jsem si nastavil budíka na čtvrtou a šel spát. Noc to byla klidná, probudil jsem se někdy ve dvě, pak zase usnul a pak až teda budík. Kupodivu ale celkem pohoda. Všechno jsem měl zbalený už večer, tak jsem tam jen poskládal notebook a redukci na zásuvku a vyrazil směr zastávka. Všude ještě klídeček, sem tam nějaký ožrala. Až na zastávce byla jedna velmi společensky unavená slečna, která začala na férovku čůrat tak 50 metrů ode mě … are you fucking crackers, mate?

Popojel jsem těch posledních 10 minut autobusem, na Oysterce zbylo akorát na mínusovou jízdu, přesně tedy stav, v jakým jsem jí dostal. Jen když jsem vystupoval na Liverpool St. tak začalo fakt brutálně pršet. Mocinky moc … no a protože jsem nebyl jedinej, kdo čeká na NatExpress/Teravision, tak se nebylo kam schovat. Bunda samozřejmě kdesi v prdeli v kufru. Prostě klasika.

Autobus mi jel 5.10am … na lístku se dušovali, že platí jen když přijdu na zastávku 15 minut před odjezdem, což tam čekoval polsky mluvící klučina. Jak jsem psal už včera Londýn je zavřenej kvůli tomu cykloeventu a ačkoliv psali na stránkách, že spojů těchto dvou společností se to nedotkne, tak dotklo. Dokonce takovým způsobem, že místo Teravision dorazil ke Géčku nějaký Neoplan. Z něho vylezla nějaká maďarka a polák nás nabádal, že to je naše a ať nastupujem. Musím ale říct, že autobus fakt luxusní.

Co už mi tak luxusní nepřišlo, byla paní řidička. Dvakrát jsme se ztratili, volala na dispečink, co má dělat a hodiny ubíhaly. Ne že bych byl nějak nervní. Až potom jak jsme najeli na dálnici, tak to bylo v pohodě a nakonec jsme na ten Stansted relativně časově dobře … stejně jako půlmilionu dalších turistů.

Fronta č. 1 – Bag Drop – přečetl jsem si, která lajna je moje. V praxi to bylo ale uplně jedno, protože každá fronta se třikrát točila. Takže jen stát a čekat. Přede mnou rodinka s nervózním mimískem a pěti kufry. Co víc si přát. Nakonec jsem ale dropnul. Ok, jdeme na druhou frontu, check-in

Fronta č. 2 – Check-in – konečně jsem nemusel jít do trenek jako loni, ale zase mi museli něco vyhodit. Plechovku Coly, na kterou jsem blbec v tom stresu zapomněl. Ráno jsem nesnídal, tak jsem si jí koupil, abych se trochu nakopnul. A houby.

Papírování bylo vyřešený, číslo brány ještě nebylo na obrazovce, tak jsem se šel konečně nasnídat. Dvakrát vejce Benedikt, šunka a latté. Krásná práce. Když jsem se ale podruhé otočil na obrazovku, objevilo se tam Brno brána 40-50. Vůbec jsem nechápal o co go, tak jsem raděj vyrazil tím směrem. Cestou jsem pro jistotu zapomněl, jestli to bylo 50-60 nebo 40-50 a modlil se, že bude někde ještě obrazovka nebo někdo, koho si pamatuju z předchozích front, že mluvil česky. Nakonec ta správná brána byla tuším 47 a došel jsem akorát když fronta měla už jen 200 metrů 

O dvacet minut později jsem seděl konečně v letadle a pozorovnal ostatní. Hodně vepředu jsem si všiml známé tváře – Jana z Parku, která nás sice učila jen jednou, ale nezapomenu na ní. Mával jsem na ní, ale nějak to nezaregistrovala. Naštěstí ale v průběhu letu pochodovala s dítětem po uličce, tak jsem jí stopnul na pokec. Super to ubíhalo díky tomu.

Při přistání mi opět zalehly uši. Do řiti už s tímto. Když jsem aletěl uplně poprvý tak vůbec nic a teď zase nebudu do úterka slyšet? Přistáli jsme ale do šíleného pařáku. Takže brejličky, odhodit mikinu a jedem na imigrační. Týpek si mě tam vcelku dlouho prohlížel a srovnával s fotkou na IDčku. No jo, vole, si jeď na deset dní na vejlet a zapomeň si doma věci na holení. To pak taky budeš vypadat jak rezervní Kristus. Nakonec mě ale pustil, čapnul jsem kufr a čekal na bus z letiště.

Desetidenní výlet do Londýna už je minulostí. Vzpomínky zůstanou! Bylo to fantastický, ostatně jako vždycky.

Anglický deníček 2014 – den devátý

Už to na mě fakt asi dolehá … pokoj zbalenej do kufru a batohu, čistej jako v pátek prvního … čeká mě jen pár posledních hodin spánku a návrat do Brna 

Včera večer dojel Margo brácha Francois na návštěvu, takže nás tu je zase plný dům. Já jsem usínal u pivka, brambůrek a Občana Khana, dneska to vidím dost podobně.

Noc do posledního plného dne byla velmi akční. To si tak poklidně spíte a najednou kolem třetí ráno šlupka, jak kdyby spadla půlka tohoto baráku. Pak už jsem slyšel jen řev nějaké holky. Jenže jsem byl tak unavenej, že to se mnou ani nehlo a po chvíli jsem zase usnul.

Ráno jsem dole potkal ruské hrdličky, ptal jsem se Anči, co to prováděli, že to byla rána jak z děla. Řekla, že o ničem neví a že to sice slyšela, ale spíš že to šlo jakoby z venku. Udělal jsem si kafe a dal si rohlík se šunkou. Mezitím došla Margo s Frantíkem a hrozně se chlubila tím, jak má přeraženou nohu, protože jí v noci na ní spadla knihovna. Měla to pěkně barevný, jen co je pravda.

Záhada tedy rozřešena. Na pořadu dne jsem měl akorát běhání po nákupech. Sháněl jsem pořád ty boty a další drobotiny. Přes víkend se tu koná velká cykloakce Prudential RideLondon, což v praxi znamená, že veřejná doprava je velmi omezená a když funguje tak to jede naprosto jinam. Cesta do SportsDirectu byla velmi ale velmi dlouhá. A ještě když zjistíte, že tam pro vás nemají zboží, tak je to na pytel dvojnásob.

Jediné, co se mi tak dopoledne povedlo, bylo obstarání si lístku na autobus na Stansted. Tentokrát zkusím za 8 liber Teravision, zastávku mám deset minut od baráku, což se bude zítra ráno hodit. Budíček stejně jako loni 4am. Přes Pas de Calais jsem se dostal zpátky do Haggerstonu, kde jsem na růžku absolvovat oběd. Tentokrát lasagne a OJ. Pěkně jsem se nafutroval, takže jsem to doma spláchnul pivkem a odpočnul před odpoledním výletem do dalších poboček SD.

Nakonec jsem si přece jen boty koupil, sleva z šedesáti liber na 17  To by šlo. Akorát s klukama z naší prodejny je větší sranda. Zcela ze statistických důvodů jsem si napsal, že domů jsem vyrazil kolem páté. Zácpami jsme se dokodrcali lehce před sedmou. A začal jsem s úklidem a balením.

Mezítím došla domů Margo a Frantík, tak jsme hodili řeč v obou jazycích. Francois se hrozně smál mé VELMI lámané fránině. Počkej za rok, draku, ti vypálím rybník. Dolů jsem se k Turkovi stavil ještě pro pivko a nějaký drobnosti na ráno, abych se o pár chvil později už jen vyvalil v pokoji a hodil se do klidu.

Kéž bych se zítra probudil a bylo zase prvního srpna … což se bohužel nestane. Chjo. Ale pokud se nic zvláštního nestane, tak ještě zítra napíšu krátký zážitek z letu. Očekávám, že na Stanstedu bude zítra velmi rušno.

Anglický deníček 2014 – den osmý

Tak už asi vím odpověd na Matesovo otázku "kdy bude s Ančou nějaká romantika". Vzbudil jsem se ještě před osmou vůní vajíček z kuchyně, došel jsem dolů s úsměvem a tam stojí o něco vyšší chlapík a se silným akcentem praví "Hello, my name is Dimitri, Anna's boyfriend". Pizdec! No nic, veverky čekaj …

Ještě před tím jsem si naplánoval malý výjezd do muzea britského královského letectva. Přes stránky londýnské dopravy TfL jsem si našel, které spoje tam jezdí. Něco kolem hodiny cesty, to už se dá přežít. Nabalil jsem si malou sváču a vyrazil dolů. Sahám po klíčích abych zamčel, ale nejde to. Tak se dívám, co by mohlo být špatně a všimnu si, že dveřím zavazí jakási guma. Tak jí odhrnu, chci zavřít a zas nic. Pak mi došlo, že zámek nějakým záhadným způsobem přestal prostě fungovat. Byt sice zamčenej, ale spodní dveře dokořán. Sice Margo říká, že tohle je mírumilovná čtvrť, ale to o Cejlu říkáme turistům taky, no ni?

Tak jsem začal přemýšlet, co s tím. Zabouchal jsem na sousedy a nikdo neotevíral. Šel jsem do obchodu pod náma, jestli nemaj šroubovák, že bych se na to mrknul. Bohužel kluci turecký znali jen půlku slova pro šroubovák ("screwdriver"). Mimo soutěž si klidně tipněte kterou. Došel jsem do bytu zpátky a začal hledat ten šroubovák. Nakonec jsem ho našel, ale ani po rozdělání zámku jsem nepřišel na to, co by mohlo být špatně (ano, taky mě to nepřekvapuje). Tak jsem psal Margo, co mám jako dělat a říkala, ať to neřeším a klidně odejdu. A tak jsem tedy vyrazil.

Cesta na první přestup byla ještě relativně ok, město spalo, takže to rychle ubíhalo. To na druhém přestupu kdesi ve Wood Green už to byla větší sranda. Jakoby mi někdo chtěl něco naznačit, když jsem se hned po příchodu do busu celkem fest praskl do hlavy. Samozřejmě mi jen rty jeli v rytmu "Oh, fuck" čehož si všimla taková starší dáma a jen s úsměvem odvětila "Souhlasím s vámi … musí to bolet". Po této nepříliš příjemné scénce jsem se vysoukal na upper deck a sednül si vedle dvou polek. Bylo celkem vtipný, jak jim jde i rozumět když se baví. Vždycky jsem měl z polštiny strach. A aspoň "kurva" máme společné. Mezinárodní slovo. No nic, stanice "Mill Hill, most" tak snad abychom vystoupili. Měl jsem za úkol najít zastávku dalšího busu, která se jmenovala "Mill Hill, pole" takže to nemůže být moc daleko. Jenže kromě mostu se čtyřproudovkou jsem neviděl vůbec nic. U mostu seděl v autě nějaký týpek od technických služeb. Tak jsem se ho zeptal co a jak. Prý není odtud, takže neví, ale když půjdu po té čtyřproudovce, tak tam prej nějaký zastávky viděl. Vyšel jsem tedy na most a skutečně, zastávku jsem našel. Jen to teda nebyla uplně ta, kterou jsem potřeboval. Řidič projíždějícího busu řekl, že jestli chci na tu zastávku tak musím za devatero hor a devatero řek. Nu vot a šli.

Až když jsem po nějakým kilometru a půl míjel skládku, tak jsem začal mít pocit, že ten řidič si ze mě vystřelil. Tu a tam jsem ale viděl nějaký autobus projíždět, tak jsem si říkal, že v nejhorším na nejbližší zastávce na nějakej sednu a udělám si výlet jinam. Další kilometr v pytli a pak se přede mnou objevilo něco, co bych přirovnal k Fata Morganě – Muzeum britského královského letectva. Někde jsem tu zastávku prostě musel minout a šel jsem to celé pěšky. Nevadí. Akorát hned za branou v parku jsem se vyvalil jak ožralý spací pytel a ani mě nepřekvapilo, že slyším nějaké slováky.

V muzeu byla spousta exponátů a video materiálu letectví z války. Celé to bylo stylově umístěno v takovém hangáru, kterým se táhla časová osa s popisem nejzajímavějších leteckých události toho kterého roku. Po stranách pak malé showroomy s filmy. V hlavě mi utkvěl ten, který popisoval letecké bomby, hlavně jednu která házela žabky a tím pádem měla větší sílu. Další nezapomenutelné muzeum v anglii. Úžasné. V jednom jsem měl po návštěvě muzea jasno. Stejnou cestou zpátky nejdu, to bych skončil někde u Eurotunelu s mým štěstím. Matně jsem si vzpomněl, že nedalo v Edgware je konečná šaliny v tunelu. Vydal jsem se tedy autobusem od muzea přímo tam. Někdy loni jsem hrál na počítači simulátor londýnskýho metra, kde právě trať Edgware – Moorgate byla. A když si to tak zpětně vybavuju tak i celkem přesná kopie.

O několik zastávek dál se stalo něco, na co se člověk prostě nedokáže připravit. U nás v ČR naleze do šaliny třeba bezdomovec, kterej smrdí. Nebo více pigmentovaný spoluobčan, kterej nutně potřebuje vaší peněženku. No a v londýnském metru se prostě zničehonic objeví "busker" (i když on sám to slovo nemá rád) Tony Sweet, který za 50 pencí prodává lízatka a jakoukoliv písničku. Takže si vlastně nic nevydělá (samozřejmě naoko, protože kdo by takovýmu šikulovi něco nepřisypal). Tohle byl fakt jeden z mých nejlepších zážitku tady v Londýně možná i za všechny ty roky. S každým "zákazníkem" hodil řeč: španělům zahrál Enrique Iglesiase; holkám z Essexu Depeche Mode; mamině, která měla v náruči spícího mimíska zase "Old Mc Donald's had a farm" … ty vole! Pak došel až ke mě, bohužel to už jsme byli skoro na Old Street, tak jsem mu řekl, že nic podobnýho jsem u nás neviděl. Ptal se mě "kde je u nás" a já že v Česku. Na to už jen odpověděl "děkuji" (česky, kdyby to někomu nedošlo), dal mi fist bump a já zmizel vdál. Wow, just wow.

Cestou k domovu jsem si říkal, jestli už nás někdo nevybrakoval. Jaké bylo překvapení, když jsem zjistil, že zámek je zázračně opraven. Nechápu, musím se zeptat Margo. Skočil jsem si dolů pro pivka a dal se do vaření chilli con carne. Poznámka pro mě – too much chilli. Tohle bude pálit ještě v úterý.

Zní to neuvěřitelně, ale zítra poslední full day tady. Je mi z toho smutno.

Anglický deníček 2014 – den sedmý

Dneska to kousek od Haggerstonské stanice nadzemky vypadalo jako v ospalém království. Nikomu se moc nechtělo vstávat. Já jsem si tradičně myslel, že jsem prospal tak tři dny v kuse, ale jen co jsem došel dolů a nebyl jsem schopnej si pomalu ani uvařit kafe, jsem rychle změnil názor. Áňa spala a Margo s polozalepenými oči zrovna vyrážela za prací. A přitom venku je tak třicet ve stínu. A to ještě teď. Není kam spěchat, chillax.

Na dnešní toulky jsem si vybral zase dvě muzea – muzeum při Bank of England a Geffrye Museum. Na Bank of England vzpomínám rád. Už roku 2011 mi zní v hlavě Threadneedle Street, kde se tato obří budova nachází. Muzeum je jen kousek od ní. Na banku vzpomínám hlavně proto, jak jsem tehdy zjistil, že moje peněženka plná dvacelibrovek má cenu toaletního papíru. Během toho, co jsem tu nebyl stihli vyměnit ještě sérii padesátilibrovek, ale takový papír jsem ještě neměl tu čest držet v ruce.

Muzeum jako takové ukazuje historii britských platidel, můžete si potěžkat kilo zlata a dozvědět se spoustu o ochraných prvcích bankovek. Kolem dokola chodil takový postarší chlapík s iPadem a odpovídal na všechny možné otázky. To že jsem si zapomněl foťák doma, ani nezmiňuju. Strávil jsem tam dvě hodinky, ale pořád mi ty drobáky nedávají žádnou logiku. Zrovna včera ve Windsoru mě paní pokladní zbavovala spousty drobáku. Bezpečně poznám akorát Ł1 a 20p, jinak jsem nahranej.

Cestou zpět domů je ještě Geffrey Museum – místo, které se jmenuje po bývalém starostovi Londýna. Toto muzeum je zaměřeno na bydlení. Na jednom místě jde vidět jak se obydlí vyvíjela za posledních 400 let. Štípnul jsem si lístek a z automatu na mě vybafnul lístek za mínusovou jízdu. Holt, nemám na Oysterce dostatek kreditu. Ale o tom potom. Ještě než se vydáte do obřího domu, dá se podívat na vzácnou sbírku bylinek, z nichž teda většina je nejedlá. Ještěže to tam bylo napsaný. Asi po dvaceti minutách procházení zahradou jsem si vzpomněl, na co jsem dneska zapomněl – Claritine. Ať žijí halušky

Vyšel jsem z domu/muzea s vědomím, že si musím dobít kredit na Oysterce, jinak mě řiditel autobusu vycukne z pantoflí. Od loňska jsou totiž autobusy cashless a karty berou jen vydaný v Británii. Takže pro turisty pěkně Oysterka nebo denní/týdenní lítačka. Naštěstí všude na netu je psaný, že Oysterku lze dobít uplně všude. "Uplně" je tu asi to klíčové slovo. Nějak si nedokážu vysvětlit, proč jsem šlapal dva kiláky domů pěšky a Oysterku jsem si nabil až u zastávky nadzemky.

U domu jsem lovil klíče, týpek z obchodu se mě ptal, jak jsem si užil dneska den a jestli něco nepotřebuju. Tak jsem mu odvětil, že mrknu do ledničky a kdyžtak se stavím. V ledničce toho bylo hodně, jelikož jsem doma včera vlastně vůbec nebyl. Vytáhl jsem tam kuřecí, rýži a nějakou omáčku a šup s tím na kolotoč ať se to spolu "zkamarádí" jak říká Zdéňa. Oběd to byl zcela famózní, akorát jsem si toho udělal tolik, že zbytek dne jsem nevytáhnul paty z domu a strávil cenné chvíle u dalšího výborného britského seriálu CITIZEN KHAN / OBČAN KHAN. Jen k večeru jsem si šel koupit jídlo na večeři a na zítřejší den. Vypadnu asi někam do parku krmit veverky a udělám s něma selfie.

Anglický deníček 2014 – den šestý

Nadopován kávou a endorfiny ulehám k notebooku a než začnu zpracovávat faktury ohlédnu se za šestým dnem. ŠESTÝM? Himlhergot, já nechci …

Ráno jsem si pohrával s myšlenkou, že je venku pěkně a že bych teda konečně mohl podniknout trip za Královnou Matkou na Windsor. Dole na snídani mě čekalo takové milé překvapení. Půlka banánu a u něj lísteček EAT ME (sněz mě). K tomu se váže historka už vlastně ani nevím, ze kterého rána, kdy se mě Anna zeptala, jestli nechci druhou půlku banánu, že i když je hrozně miluje, má na ně alergii a po té druhé půlce by se osypala.

Kvalitně najezen jsem nasedl na bus směr Paddington. V autobuse jsem našel noviny, v nich článek o Inbetweeners 2. Údajně se máme na co těšit, je to bomba, šli za hranice svých možnosti, … takové ty klasické marketingové řeči.

Za mnou v busu seděly dvě holky a vcelku nahlas si povídaly o otravných turistech, který neumí používat dopravu ve městě, hledaj zastávky, furt se ptaj na uplně zřejmý věci atd. Jo, kdyby jen věděly. Ještěže jsem letos nebral ty řízky.

Do Windsoru jsou to dvě zastávky ve dvou různých vlacích. Zatímco u nás vlaky první třídy připomínaj vlaky z dob, kdy já jsem chodil do první třídy, tak tady se takovým vlakům diví akorát prťata v Muzeu dopravy (kde jsem zatím nebyl a hrozně mě to štve). Dokonce i ta lokálka mezi Slough a Windsorem byla milionkrát luxusnější, než arsenál ČD. Jediný trošku normální vlaky jsou S31 Tišnov – Nedvědice :)) Málem jsem zapomněl i na to, že spíš, než průvodčího potkáte v anglickém vlaku "Sandwich guye", který vám prodá něco na jídlo, abyste náhodou neumřeli hlady.

Jen co jsem vyšel z nádraží a prošel nákupní třídu (crafty wankers, those English) ocitnul jsem se před hradem. Chtěl jsem si ho samozřejmě vyfotit. Po celonočním nabíjení baterek by neměl být problém. Byl … Karmo, ty svině! Koupil jsem si lístek, vyfasoval audio guide a vydal se vzhůru. Než jsem došel na nádvoří, tak začalo pršet. Jen tak jemně, nic hrozného. Stejně jsem měl hned namířeno do kaple svatého Jiří. Postupně jsem prošel všechny přístupné budovy a místnosti. Neskutečný pohled na pokoje všech těch šlechticů, jejich portréty, bohatství … dechberoucí.

Nejednou jsem taky okusil ty nerudné, zlé, ošklivé Brity </irony>, kteří se mě ptali, jak se mi tam líbí a jak se mám. Lístek stál majlant, ale rozloženo do celého odpoledne, stálo to za to. Ani jsem si nevzpomněl na oběd, který jsem rychle odbyl až zpátky na Paddingtonu. Předtím ještě na přestupu jsme si s jedním němcem natáčeli rychlovlaky. V hlavě mi probleskly dvě scény. Jedna z filmu Taxi, jak Daniel předjížděl TGV a druhá, jak se borec snažil vyfotit maglev mezi dvouma tunelama. Asi takovej pocit jsme měli.

Najednou zbývali asi 2 hodiny do kina, Anna mi psala jestli to stíhám a kde se potkáme. No, nestíhal jsem to, takže jsem se musel spolehnout na to, že se potkáme před kinem. Že se tam potkáme 15 minut před začátkem, tušil málokdo. Za ty roky, co sem jezdím už jsem si zvykl, že tady lidi mezi sebou když na sebe volají, říkají různě – bruv, fam, mate – ale letos už asi tři lidi na mě zkoušeli "boss". Časy se mění.

Jak to probíhalo v kině, to už jsem stačil postnout. Inbetweeners 2 je švanda film. Povedl se. Jak jsme vyšli z kina, bylo ještě relativně světlo, tak jsme ještě stihli rychlé kafe, než jsme se vydali k našemu domovu. Povedený den, náročný, ale povedený. Zítra dám voraz.

A já jdu na ty faktury …

Anglický deníček 2014 – den pátý

Není nad to se ráno probudit, zapnout foťák a na vás se směje hláška "baterie vybitá". Fuck my life. Tak dneska budu muset fotit číňanem a opravdu jen to, co stojí za to, abych v případě nouze byl na internetu. Není totiž sranda se tu někde ztratit a pak hledat zastávky a tak.

Můj pátý den tady začal u snídaně s Morgan. Odjížděla domů do Francie a tak jako early bird posnídala se mnou. Pokecali jsme si v obou jazycích a loučili se slovy "tak zase za rok". Nahoře v pokoji jsem ještě mrknul na poslední díl Plebs a na stránkách ITV jsem našel informaci o tom, že druhá série bude teď na podzim. Nemůžu se dočkat. Otrok Grumio je největší pošuk od dob Nathana z Misfits.

Původně jsem měl jet dneska do Windsoru, ale nakonec jsem otočil a naplánoval si výlet Museum of London u London Wall, které ukazuje cestu a vznik nejlepšího města na světě a to až do roku 2012, kdy se konala olympiáda. Odpolední zastávkou pak bylo věděcké muzeum u Hyde Parku, pak kino Odeon na Leicester Sq pro lístky na The Inbetweeners 2 a pak tralalá domů.

Hned po příjezdu k Museum of London jsem potkal Annu, svojí spolubydlící, která tam měla zcuka s kamarádkou. Ale jinak je Londýn fakt malej, vždyť tu žije jen něco kolem 15 milionů lidí. Celé museum mi tak trochu připomínalo zahájení Olympiády od Dannyho Boyla, které mám pořád v hlavě. Nezapomnělo se fakt asi na nic. Čím jste výš, tím jste blíž modernímu Londýnu. Paradoxně asi nejvíc se mi líbilo období 17. – 19. století.

Po návratů domů jsem smutně otevřel lednici a vytáhnul z ní poslední Stellu. Na oběd jsem si zašel "za roh" na hamburger. Přesněji teda čtvrtlibrák se sejrem s hranolkama, který kupodivu měli i nějakou chuť, než je tuna soli, jako u nás v McD. Na oběd se stavila parta stavošů, objednali si taky nějakou variaci na burger, ale cítili se hrozně rozhořčení, když tam neměli majonézu. Na vlastní voči jsem viděl, jak to v tý sračce máchaj. Děkuji nechci.

Po vydatném obědě jsem nelenil a nasedl na 243 směr Hyde Park. Na přestupu jsem lehce znejistil, protože tam nebyl bus, kterej jsem měl napsanej. Internet mi samozřejmě přestal fungovat v tu správnou chvíli. Zeptal jsem se dvou holčin. Jedna z nich vytáhla rozkousané jablko že mi to klidně najde a nasměrovala mě. Karma funguje, včera jsem jim pomohl já, dneska ony mně.

Zjistil jsem, že si užívám cesty busem na upper decku. Jasně, krtek je rychlejší, ale kochat se okolím z upper decku je krása. Hlavně si člověk všimne spousty věcí. Třeba to, jak je hrozně rozvinutá cyklistika. Všechny věkové kategorie, všechny profese … kolo, helma, vyrážíme. Sympatické.

Za nějakou třičtvrtěhodinku jsem konečně dojel na místo určení. Než jsem došel k vědeckému muzeu, minul jsem ještě Imperial College London. Mezi těmi klasickými budovami u Hyde Parku působila totiž jako pěst na oko. Přirovnal bych ho třeba k Letmu. Chtěl jsem se zapsat, ale nějak to nevyšlo. Prý až vyrostu a budu chytřejší. O dům dále už se nacházelo vědecké muzeum. Ještě jsem se ani nestačil rozkoukat a hned se mě ujala slíčná dobrovolnice, která mi vysvětlila co kde najdu a co bych neměl vynechat. Prakticky mi dala program na týden. No na to, že za 4 hodiny zavírají tak dobře no.

Strategicky jsem začal pěkně odvrchu, kde byla výstava zdravotnictví, včetně dobových záběrů. Mít v 50. letech třeba rakovinu, to muselo být fakt příšerný. Mým nejoblíbenějším patrem bylo druhé, věnované počítačům a matematickým/šifrovacím strojům. No a konečně jsem taky viděl 3D tiskárnu v akci.

Cestou domů jsem měl za úkol vyzvednout lístky. V Anglii to funguje všechno jinak. Když si rezervujete lístky online, tak jsou dražší než na pokladně. Jasně, ještě je třeba připočítat 1.7 za cestu, ale dneska už to byl několikátej přestup, takže už jezdím "zdarma". Na Inbetweeners se těším jako malej kluk. Od chvíle, kdy mi ho ve škole doporučili, jsem těma čtyřma magorama posedlej. První film byl jen dobrej, seriál je o sto procent lepší. Nicméně trailer druhého dílu filmu mě navnadil. A když už tu jsem, řekl jsem si, proč nezajít. Povedlo se mi přemluvit i Annu, že půjde se mnou, ačkoliv seriál nikdy neviděla. Měl bych jí vysvětlit aspoň základní výrazy jako "oh friend", "bus wankers", "knee-deep in clunge" a další  Už jsem říkal, že se těším jak malej kluk?

Reminiscence Inbetweeners mi připomněla něco, co chci říct už vlastně od pátku. Snad každej pátej chlap, kterýho tu slyším mluvit zní jako můj třídní z Parku James  Už jsem si zvykl, ale první tři dny jsem se tomu hrozně divil. Vždyť on ani není z Londýna, ty jo.

Přes Tesco jsem se dostal domů, nakoupil si potraviny na vaření na další dny … a zapomněl jsem na pivo. Potraviny pod náma prodávaj pouze takový ty "jakože piva". Takže jsem měl po čase možnost ochutnat cider. No, lepší, než drátem do oka.

Anče něco vaří, voní to až sem … jdu sondovat. See ya.

Anglický deníček 2014 – den čtvrtý

V pondělí jsem se vzbudil o něco dřív, abych stihnul stihnul ještě něco málo do práce a nemusel na to myslet. Mezitím se vzbudil zbytek bytu a mohli jsme tak společně posnídat a pokecat.

Na pořadu dne byl hlavně výlet do Greenwiche za nultým poledníkem. Něco málo jsem si přečetl, hlavně teda to, jak se tam odtud dostanu. Počasí opět luxusní. Já se to bojím normálně psát, mám zprávy, že v Česku občas kápne.

Konečně jsem pochopil, v čem je Oysterka levnější, nikdy neprojedu víc, než 4.4 To se mi zrovna dneska hodilo, protože jsem milionkrát přestupoval. Díky tomu, že cesta byla dlouhá, vylezl jsem si do horního patra busu a kochal se.

Při jednom přestupu, než jsem se vyškrábal nahoru, tak se řidič rozjel a já se zastavil čelem o kovovou trubku. Tudíž mi roste roh.

Greenwich je dalším z mnoha míst, kde moc angličanů nepotkáte a spíše tam uvidíte milion různých jiných národností. Než jsem se vydal na výšlap k nultému poledníku, prošel jsem se ke Cutty Sark (nejrychlejší plachetnice na světě své doby), Královskou vojenskou univerzitu, Národní námořní museum no a konečně velký Greenwich park, kde jsem si i trochu odpočinul.

Vyrušila mě až japonská rodinka, když otec brilantní angličtinou požádal, jestli bych je nevyfotil. Pak mi dal do ruky něco co mi spíš připomínalo vojenský kanón, než foťák. Až jsem se musel zeptat, jak se s tím zachází. Řekněte "sýl"!

Pak už mě z Greenwiche čekal jen výšlap nahoru. Kopec to byl celkem strmý, najednou se to ale zastavilo a dlouho jsem nepřišel na to, proč. Pak mi to došlo. Každý se chce vyfotit u nultého poledníku. I já jsem chtěl. Nakonec jsem si ho vyfotil jen nadrzo přes mříže, protože v těch 30°C se mi tam nechtělo stát tak dlouho.

Vystoupil jsem z autobusu tady u Tesca a šinu si to k domovu. Najednou se ozve šlupka, jako blázen. Nějaký pán si špatně vysvětlil pokyn své manželky "zajeď do obchodu" a opřel svůj stříbrnej sporťák o sloup u zastávky. Když o tom tak přemejšlím, tak to bylo vlastně asi poprvé, co jsem fakt viděl nehodu.

Na oběd jsem si ukuchtil boloňský špagety. Zrovna když jsem dlabal, pak zacinkali klíče v zámku. Aha, asi Anča, říkám si, ale místo ní do bytu vtrhla druhá francouzka – Morgan. Kdybych se jí nezeptal, odkud je, tak ani nepoznám, že je z francie, protože za těch 7 let, co tu žije, dostala ten správnej britskej.

Odpoledne jsem si chtěl dát druhou půlku britského muzea, kde jsem byl už včera. Vybavil jsem se pitím, foťákem a vyrazil jsem. Zastavil jsem se v historii středního východu. Zajímalo by mě, na kolik je to muzeum pojištěný. Protože tam jsou fakt unikáty. Tentokrát jsem měl ještě míň času, protože jsem se zdržel v Greenwich. Ale i tak paráda … a není všem dnům konec.

O půl šesté místního času jsem si ještě prošel nákupní třídy. Sháněl jsem boty. A když řeknu, že se mi ve Sportsdirectu žádný nelíbili, tak si možná někdo ťukne na čelo. Ano, výběr je tam velkej, ale až moc velkej, že se člověk prostě nerozhodne. Nicméně jedny boty si odtud musím odvézt, to by nešlo. Při procházení třídou mě zastavili tři rodiny s tím, jestli bych jim neporadil kde se nachází to, co zrovna hledali. Naštěstí to byly samé jednoduché hádanky. Jo a taky mám pocit, že jsem byl svědkem premiéry Expandables III, protože jedno z náměstí, kde je kino Odeon bylo obehnané zátarasy a bylo tam zatraceně moc lidí. Už se těším na středu na Inbetweeners. Což mi připomíná, že si musím zajet koupit lístek.

Povídání o dnešku bych zakončil asi tím, že nejpopulárnějším účesem je tu "na Rytmause" Kdyby mi nebylo blbý fotit si malý snědý holky, tak to blejsknu, protože to je fakt přesný. Som zabil.

Anglický deníček 2014 – den třetí

Za tónů Chill Coding Musix playlistu u ležím v pelechu a ohlížím se za dnešním muzejním dnem …

Ráno jsme posnídali s Ančou, já stylově le cafe a le croissant, ona opět míchaná vejce. To snad ani není zdravý, jich sežrat plato za dva dny. Paní domu byla po flámu, takže poctivě dospávala noc.

Na dnešek jsem měl naplánovaný dvě zastávky. Národní galerie britského umění, téže známá jako Tate Gallery a na později potom Britské museum v mé oblíbené čtvrti Bloomsbury. Přemýšlel jsem, jestli mám věřit stránkám Transport for London, nebo jít prostě na blind. Za ty roky, co jsem tu používal výhradně metro, jsou autobusy nová zkušenost. Ještě když na nějakej sednete a jedete ale uplně do Pr…estonu.

Tate Gallery najdete kousek přes most Millenium od katedrály sv. Pavla. Před budovou je obří park, kde bylo dneska opravdu rušno. Spousta různých představení, buskerů. Inu, počasí tomu přálo. Za to uvnitř vládla komorní atmoška. Je to dané také nejspíš tím, že galerie je skutečně hodně velká. A ještě kdybych těm obrazům třeba rozuměl, tak jsem u každého deset dvacet minut a týden je tentam. Ale pár hodně zajímavých kousků jsem tam našel. Už vím, co chci pod stromeček.

Něco kolem druhé jsem se stavil "doma" vyhodit tam suroviny na oběd. V Tescu na pokladně nikdo, takže mě nechali napospas samoobslužné pokladně. Securiťáci asi měli z nebohého čecháčka celkem bžundu. To fronta za mnou určitě tak tolerantní nebyla. Ale jako špagety Carbonara jako vynikající.

Chvíli jsem se vyvalil na posteli, před další náročnou štrekou. Kousek od Russell Square, kde jsem zatím pokaždé bydlel, je Britské muzeum. Jestli mi Tate Gallery připadala obří, tak na britské muzeum nemá čeština vhodné slovo. Kompletní historie lidstva na jednom místě. Od pravěku po současnost. Nejvíc se mi líbila asi japonská expozice. Čas utíkal fakt rychle a já muzeum celé nestihl, užuž mě vyháněl Gupta se smetákem. No jo, tak já se stavím zejtra!

Doma jsem akorát potkal Margo, zrovna tu šúrovala. Já byl tak utahanej, že jsem se akorát naložil do vany a ve stavu "muchy sežerte mě" jsem nahodil chillout mode. Ačkoliv ještě jedna povinnost mě čekala … být v anglii, poslouchat francouzský písničky, vedle v pokojí spí ruska a já anglicky objednávám švédské Thule v Německu u maďarky. Globalizace 

No nic, holoto, já jdu za zvuku pračky zespod bucat. Zítra se pojedu mrknout na Greenwich.

Anglický deníček 2014 – den druhý

Helenka by zazpívala, že byla dlouhá noc … plná spánku. Naproti od Duke's byl šrumec až někdy do jedné, ale spát se zavřeným oknem to se prostě nedá.

Ještě večer jsme se Margo bavili o tom, že vždycky když jedu do anglie, tak neprší. Jo, tušíte správně, probudil jsem se do deště  Sešel jsem do kuchyně a do stylového hrníčku I LOVE LONDON jsem si dal "le café". A den může začít.

Margo šla zrovna běhat, tak jsme prohodili jen pár slov, dala mi pár tipů na levné nákupy a já šel nahoru do pokoje. Pustil jsem si výbornej seriál PLEBS a přemejšlel, co s načatým ránem. Nakonec jsem nasedl na bus a vyrazil na London Bridge. Vyčasilo se, bunda nebyla potřeba. Po nějaké hodině a půl jsem se vrátil domů, pomalu si na ty busy zvykám. Nikde nikdo, tak jsem si chvilku lehnul, před tím, než začnu řešit oběd. V okolí se nakupuje dobře, na oběd jsem si dal Tandori kuře a Stellu Artois  Chtěl jsem zkusit Carlsberg, ale slyšel jsem, že je to stejný jak prostitutka na pláži – je to kurva blízko k vodě.

Během vaření zvonil zvonek. Otevřel jsem, naproti z bytu vyběhla britka v podprdě, že nese Margo balíček a jestli jí ho předám "To víš, že to vybavím". Moje paní domácí se vrátila z venku zrovna když jsem já umýval nádobí. Hodili jsme řeč. Dneska dojede do vedlejšího pokoje Anna z Ruska. Gigity!

Na odpoledne jsem se chtěl vydat do Camdenu. Jsem tu po několikáté, ale nikdy jsem tam nebyl. Největší tržnice na světě. Za zmínku tak asi nejvíc jídlo. Nicméně, jedna povedená scénka s prodejcem se přece jen urodila. To jsem se takhle zastavil u Beats by Dre a borec mi říká "hele, tak buď můžeš mít tady ty originalis za 1500 liber … nebo ti prdnu tady ty za dvacku" pak došel jeho kolega a říká "odkud jsi, šéfe?" a já "z evropy, z česka" a on "ok, tak jestli chceš, tak si je vem za deset" Ten mě pobavil.

Cestou z Camdenu jsem se stavil dobít si Oysterku, abych mohl zítra jezdit. Na netu jsem si našel autobusy, kterýma se dostanu zpátky a la maison. NIKDY NEVĚŘTE TfL. Zlatej IDOS  Jsem došel na zastávku, kouknul se jak se jmenuje, vyhledal jsem si spoj a zjistil, že takovej bus tam vůbec nejede. Tak jsem se vydal na další a další a další. No, nakonec jsem tu správnou našel. Teď už jen vydržet 40 minut v dopravních zácpách.

Protože jsem jel jiným autobusem, než obvykle, tak mě vyhodil trochu jinde. Hned jsem se koukal po mapě, kterým směrem mám vyrazit. Margo šla zrovna kolem:"Čau, jak se vede?" a já:"Ale jo, dobře. Hele, kde bydlíš?" Ach jo 

Doma, když jsem otevřel dveře, čekalo na mě překvapení. "Zdrastvuj, minha zavut Pjotr. Ty ochen krasivaja devushka" Vedle do pokoje se nastěhovala drobná zrzka z Ruska Anča. Ca va etre hallu … attendez la suite … cinant!

Anglický deníček 2014 – den první

Tak tedy po roce opět na místě činu. Dneska to bylo hektické už od rána. Běhal jsem po městě, sháněl na rychlo něco málo bakšiše do kapsičky, pak jsem si vzpomněl, že bych mohl začít třeba balit  Ale všechno se zvládlo.

Na letišti v Brně celkem pohoda. Letos jsem si vzal sebou i kufr. Patnáct triček je patnáct triček. V le tadle mě zaujal asi pětiletej chlapeček, kterej plynule přepínal češtinu a angličtinu. Jo a opět mi zalehly uši. Doufám že tu hudbu, co teď poslouchám nemám nahlas víc, než si myslím.

Po dvouhodinovém letu už jen vyzvednout kufr z karuselu a hurá na easybus. červenej malej kufr tam byl každej druhej. Merde

Letos jsem nejel na Baker Street ale lehce bokem na Old Street, abych to měl blíž na nocleh. A tak to byl super. Oranžový easybus mě vyhodil přímo na zastávce, kde jsem nastoupil na autobus a dojel jsem do Hoxtonu k nadzemce. Odtud už jen zastávku a pěšourem k hospodě.

Naproti hospodě jsou 3 byty a z jednoho z nich teď píšu. Hostí mě tu jedna francouzská studentka umění. Opět na mě zkoušela "chovej se tu jako doma". Snad se nepřijde do pokoje podívat až zítra budu trajdat po Londýně (a.k.a LDN)