Anglický deníček 2014 – den čtvrtý

V pondělí jsem se vzbudil o něco dřív, abych stihnul stihnul ještě něco málo do práce a nemusel na to myslet. Mezitím se vzbudil zbytek bytu a mohli jsme tak společně posnídat a pokecat.

Na pořadu dne byl hlavně výlet do Greenwiche za nultým poledníkem. Něco málo jsem si přečetl, hlavně teda to, jak se tam odtud dostanu. Počasí opět luxusní. Já se to bojím normálně psát, mám zprávy, že v Česku občas kápne.

Konečně jsem pochopil, v čem je Oysterka levnější, nikdy neprojedu víc, než 4.4 To se mi zrovna dneska hodilo, protože jsem milionkrát přestupoval. Díky tomu, že cesta byla dlouhá, vylezl jsem si do horního patra busu a kochal se.

Při jednom přestupu, než jsem se vyškrábal nahoru, tak se řidič rozjel a já se zastavil čelem o kovovou trubku. Tudíž mi roste roh.

Greenwich je dalším z mnoha míst, kde moc angličanů nepotkáte a spíše tam uvidíte milion různých jiných národností. Než jsem se vydal na výšlap k nultému poledníku, prošel jsem se ke Cutty Sark (nejrychlejší plachetnice na světě své doby), Královskou vojenskou univerzitu, Národní námořní museum no a konečně velký Greenwich park, kde jsem si i trochu odpočinul.

Vyrušila mě až japonská rodinka, když otec brilantní angličtinou požádal, jestli bych je nevyfotil. Pak mi dal do ruky něco co mi spíš připomínalo vojenský kanón, než foťák. Až jsem se musel zeptat, jak se s tím zachází. Řekněte "sýl"!

Pak už mě z Greenwiche čekal jen výšlap nahoru. Kopec to byl celkem strmý, najednou se to ale zastavilo a dlouho jsem nepřišel na to, proč. Pak mi to došlo. Každý se chce vyfotit u nultého poledníku. I já jsem chtěl. Nakonec jsem si ho vyfotil jen nadrzo přes mříže, protože v těch 30°C se mi tam nechtělo stát tak dlouho.

Vystoupil jsem z autobusu tady u Tesca a šinu si to k domovu. Najednou se ozve šlupka, jako blázen. Nějaký pán si špatně vysvětlil pokyn své manželky "zajeď do obchodu" a opřel svůj stříbrnej sporťák o sloup u zastávky. Když o tom tak přemejšlím, tak to bylo vlastně asi poprvé, co jsem fakt viděl nehodu.

Na oběd jsem si ukuchtil boloňský špagety. Zrovna když jsem dlabal, pak zacinkali klíče v zámku. Aha, asi Anča, říkám si, ale místo ní do bytu vtrhla druhá francouzka – Morgan. Kdybych se jí nezeptal, odkud je, tak ani nepoznám, že je z francie, protože za těch 7 let, co tu žije, dostala ten správnej britskej.

Odpoledne jsem si chtěl dát druhou půlku britského muzea, kde jsem byl už včera. Vybavil jsem se pitím, foťákem a vyrazil jsem. Zastavil jsem se v historii středního východu. Zajímalo by mě, na kolik je to muzeum pojištěný. Protože tam jsou fakt unikáty. Tentokrát jsem měl ještě míň času, protože jsem se zdržel v Greenwich. Ale i tak paráda … a není všem dnům konec.

O půl šesté místního času jsem si ještě prošel nákupní třídy. Sháněl jsem boty. A když řeknu, že se mi ve Sportsdirectu žádný nelíbili, tak si možná někdo ťukne na čelo. Ano, výběr je tam velkej, ale až moc velkej, že se člověk prostě nerozhodne. Nicméně jedny boty si odtud musím odvézt, to by nešlo. Při procházení třídou mě zastavili tři rodiny s tím, jestli bych jim neporadil kde se nachází to, co zrovna hledali. Naštěstí to byly samé jednoduché hádanky. Jo a taky mám pocit, že jsem byl svědkem premiéry Expandables III, protože jedno z náměstí, kde je kino Odeon bylo obehnané zátarasy a bylo tam zatraceně moc lidí. Už se těším na středu na Inbetweeners. Což mi připomíná, že si musím zajet koupit lístek.

Povídání o dnešku bych zakončil asi tím, že nejpopulárnějším účesem je tu "na Rytmause" Kdyby mi nebylo blbý fotit si malý snědý holky, tak to blejsknu, protože to je fakt přesný. Som zabil.