Anglický deníček 2014 – den desátý

Ještě večer jsem se loučil s Frantíkem a Margo, prý že jdou pryč a pokud se nevrátí kolem čtvrté, tak asi budou spát, čili je už neuvidím. Bon Voyage, Pierre … a příští rok zase v Shoreditch.

Já jsem si nastavil budíka na čtvrtou a šel spát. Noc to byla klidná, probudil jsem se někdy ve dvě, pak zase usnul a pak až teda budík. Kupodivu ale celkem pohoda. Všechno jsem měl zbalený už večer, tak jsem tam jen poskládal notebook a redukci na zásuvku a vyrazil směr zastávka. Všude ještě klídeček, sem tam nějaký ožrala. Až na zastávce byla jedna velmi společensky unavená slečna, která začala na férovku čůrat tak 50 metrů ode mě … are you fucking crackers, mate?

Popojel jsem těch posledních 10 minut autobusem, na Oysterce zbylo akorát na mínusovou jízdu, přesně tedy stav, v jakým jsem jí dostal. Jen když jsem vystupoval na Liverpool St. tak začalo fakt brutálně pršet. Mocinky moc … no a protože jsem nebyl jedinej, kdo čeká na NatExpress/Teravision, tak se nebylo kam schovat. Bunda samozřejmě kdesi v prdeli v kufru. Prostě klasika.

Autobus mi jel 5.10am … na lístku se dušovali, že platí jen když přijdu na zastávku 15 minut před odjezdem, což tam čekoval polsky mluvící klučina. Jak jsem psal už včera Londýn je zavřenej kvůli tomu cykloeventu a ačkoliv psali na stránkách, že spojů těchto dvou společností se to nedotkne, tak dotklo. Dokonce takovým způsobem, že místo Teravision dorazil ke Géčku nějaký Neoplan. Z něho vylezla nějaká maďarka a polák nás nabádal, že to je naše a ať nastupujem. Musím ale říct, že autobus fakt luxusní.

Co už mi tak luxusní nepřišlo, byla paní řidička. Dvakrát jsme se ztratili, volala na dispečink, co má dělat a hodiny ubíhaly. Ne že bych byl nějak nervní. Až potom jak jsme najeli na dálnici, tak to bylo v pohodě a nakonec jsme na ten Stansted relativně časově dobře … stejně jako půlmilionu dalších turistů.

Fronta č. 1 – Bag Drop – přečetl jsem si, která lajna je moje. V praxi to bylo ale uplně jedno, protože každá fronta se třikrát točila. Takže jen stát a čekat. Přede mnou rodinka s nervózním mimískem a pěti kufry. Co víc si přát. Nakonec jsem ale dropnul. Ok, jdeme na druhou frontu, check-in

Fronta č. 2 – Check-in – konečně jsem nemusel jít do trenek jako loni, ale zase mi museli něco vyhodit. Plechovku Coly, na kterou jsem blbec v tom stresu zapomněl. Ráno jsem nesnídal, tak jsem si jí koupil, abych se trochu nakopnul. A houby.

Papírování bylo vyřešený, číslo brány ještě nebylo na obrazovce, tak jsem se šel konečně nasnídat. Dvakrát vejce Benedikt, šunka a latté. Krásná práce. Když jsem se ale podruhé otočil na obrazovku, objevilo se tam Brno brána 40-50. Vůbec jsem nechápal o co go, tak jsem raděj vyrazil tím směrem. Cestou jsem pro jistotu zapomněl, jestli to bylo 50-60 nebo 40-50 a modlil se, že bude někde ještě obrazovka nebo někdo, koho si pamatuju z předchozích front, že mluvil česky. Nakonec ta správná brána byla tuším 47 a došel jsem akorát když fronta měla už jen 200 metrů 

O dvacet minut později jsem seděl konečně v letadle a pozorovnal ostatní. Hodně vepředu jsem si všiml známé tváře – Jana z Parku, která nás sice učila jen jednou, ale nezapomenu na ní. Mával jsem na ní, ale nějak to nezaregistrovala. Naštěstí ale v průběhu letu pochodovala s dítětem po uličce, tak jsem jí stopnul na pokec. Super to ubíhalo díky tomu.

Při přistání mi opět zalehly uši. Do řiti už s tímto. Když jsem aletěl uplně poprvý tak vůbec nic a teď zase nebudu do úterka slyšet? Přistáli jsme ale do šíleného pařáku. Takže brejličky, odhodit mikinu a jedem na imigrační. Týpek si mě tam vcelku dlouho prohlížel a srovnával s fotkou na IDčku. No jo, vole, si jeď na deset dní na vejlet a zapomeň si doma věci na holení. To pak taky budeš vypadat jak rezervní Kristus. Nakonec mě ale pustil, čapnul jsem kufr a čekal na bus z letiště.

Desetidenní výlet do Londýna už je minulostí. Vzpomínky zůstanou! Bylo to fantastický, ostatně jako vždycky.