Anglický deníček 2014 – den osmý

Tak už asi vím odpověd na Matesovo otázku "kdy bude s Ančou nějaká romantika". Vzbudil jsem se ještě před osmou vůní vajíček z kuchyně, došel jsem dolů s úsměvem a tam stojí o něco vyšší chlapík a se silným akcentem praví "Hello, my name is Dimitri, Anna's boyfriend". Pizdec! No nic, veverky čekaj …

Ještě před tím jsem si naplánoval malý výjezd do muzea britského královského letectva. Přes stránky londýnské dopravy TfL jsem si našel, které spoje tam jezdí. Něco kolem hodiny cesty, to už se dá přežít. Nabalil jsem si malou sváču a vyrazil dolů. Sahám po klíčích abych zamčel, ale nejde to. Tak se dívám, co by mohlo být špatně a všimnu si, že dveřím zavazí jakási guma. Tak jí odhrnu, chci zavřít a zas nic. Pak mi došlo, že zámek nějakým záhadným způsobem přestal prostě fungovat. Byt sice zamčenej, ale spodní dveře dokořán. Sice Margo říká, že tohle je mírumilovná čtvrť, ale to o Cejlu říkáme turistům taky, no ni?

Tak jsem začal přemýšlet, co s tím. Zabouchal jsem na sousedy a nikdo neotevíral. Šel jsem do obchodu pod náma, jestli nemaj šroubovák, že bych se na to mrknul. Bohužel kluci turecký znali jen půlku slova pro šroubovák ("screwdriver"). Mimo soutěž si klidně tipněte kterou. Došel jsem do bytu zpátky a začal hledat ten šroubovák. Nakonec jsem ho našel, ale ani po rozdělání zámku jsem nepřišel na to, co by mohlo být špatně (ano, taky mě to nepřekvapuje). Tak jsem psal Margo, co mám jako dělat a říkala, ať to neřeším a klidně odejdu. A tak jsem tedy vyrazil.

Cesta na první přestup byla ještě relativně ok, město spalo, takže to rychle ubíhalo. To na druhém přestupu kdesi ve Wood Green už to byla větší sranda. Jakoby mi někdo chtěl něco naznačit, když jsem se hned po příchodu do busu celkem fest praskl do hlavy. Samozřejmě mi jen rty jeli v rytmu "Oh, fuck" čehož si všimla taková starší dáma a jen s úsměvem odvětila "Souhlasím s vámi … musí to bolet". Po této nepříliš příjemné scénce jsem se vysoukal na upper deck a sednül si vedle dvou polek. Bylo celkem vtipný, jak jim jde i rozumět když se baví. Vždycky jsem měl z polštiny strach. A aspoň "kurva" máme společné. Mezinárodní slovo. No nic, stanice "Mill Hill, most" tak snad abychom vystoupili. Měl jsem za úkol najít zastávku dalšího busu, která se jmenovala "Mill Hill, pole" takže to nemůže být moc daleko. Jenže kromě mostu se čtyřproudovkou jsem neviděl vůbec nic. U mostu seděl v autě nějaký týpek od technických služeb. Tak jsem se ho zeptal co a jak. Prý není odtud, takže neví, ale když půjdu po té čtyřproudovce, tak tam prej nějaký zastávky viděl. Vyšel jsem tedy na most a skutečně, zastávku jsem našel. Jen to teda nebyla uplně ta, kterou jsem potřeboval. Řidič projíždějícího busu řekl, že jestli chci na tu zastávku tak musím za devatero hor a devatero řek. Nu vot a šli.

Až když jsem po nějakým kilometru a půl míjel skládku, tak jsem začal mít pocit, že ten řidič si ze mě vystřelil. Tu a tam jsem ale viděl nějaký autobus projíždět, tak jsem si říkal, že v nejhorším na nejbližší zastávce na nějakej sednu a udělám si výlet jinam. Další kilometr v pytli a pak se přede mnou objevilo něco, co bych přirovnal k Fata Morganě – Muzeum britského královského letectva. Někde jsem tu zastávku prostě musel minout a šel jsem to celé pěšky. Nevadí. Akorát hned za branou v parku jsem se vyvalil jak ožralý spací pytel a ani mě nepřekvapilo, že slyším nějaké slováky.

V muzeu byla spousta exponátů a video materiálu letectví z války. Celé to bylo stylově umístěno v takovém hangáru, kterým se táhla časová osa s popisem nejzajímavějších leteckých události toho kterého roku. Po stranách pak malé showroomy s filmy. V hlavě mi utkvěl ten, který popisoval letecké bomby, hlavně jednu která házela žabky a tím pádem měla větší sílu. Další nezapomenutelné muzeum v anglii. Úžasné. V jednom jsem měl po návštěvě muzea jasno. Stejnou cestou zpátky nejdu, to bych skončil někde u Eurotunelu s mým štěstím. Matně jsem si vzpomněl, že nedalo v Edgware je konečná šaliny v tunelu. Vydal jsem se tedy autobusem od muzea přímo tam. Někdy loni jsem hrál na počítači simulátor londýnskýho metra, kde právě trať Edgware – Moorgate byla. A když si to tak zpětně vybavuju tak i celkem přesná kopie.

O několik zastávek dál se stalo něco, na co se člověk prostě nedokáže připravit. U nás v ČR naleze do šaliny třeba bezdomovec, kterej smrdí. Nebo více pigmentovaný spoluobčan, kterej nutně potřebuje vaší peněženku. No a v londýnském metru se prostě zničehonic objeví "busker" (i když on sám to slovo nemá rád) Tony Sweet, který za 50 pencí prodává lízatka a jakoukoliv písničku. Takže si vlastně nic nevydělá (samozřejmě naoko, protože kdo by takovýmu šikulovi něco nepřisypal). Tohle byl fakt jeden z mých nejlepších zážitku tady v Londýně možná i za všechny ty roky. S každým "zákazníkem" hodil řeč: španělům zahrál Enrique Iglesiase; holkám z Essexu Depeche Mode; mamině, která měla v náruči spícího mimíska zase "Old Mc Donald's had a farm" … ty vole! Pak došel až ke mě, bohužel to už jsme byli skoro na Old Street, tak jsem mu řekl, že nic podobnýho jsem u nás neviděl. Ptal se mě "kde je u nás" a já že v Česku. Na to už jen odpověděl "děkuji" (česky, kdyby to někomu nedošlo), dal mi fist bump a já zmizel vdál. Wow, just wow.

Cestou k domovu jsem si říkal, jestli už nás někdo nevybrakoval. Jaké bylo překvapení, když jsem zjistil, že zámek je zázračně opraven. Nechápu, musím se zeptat Margo. Skočil jsem si dolů pro pivka a dal se do vaření chilli con carne. Poznámka pro mě – too much chilli. Tohle bude pálit ještě v úterý.

Zní to neuvěřitelně, ale zítra poslední full day tady. Je mi z toho smutno.