Anglický deníček 2014 – den šestý

Nadopován kávou a endorfiny ulehám k notebooku a než začnu zpracovávat faktury ohlédnu se za šestým dnem. ŠESTÝM? Himlhergot, já nechci …

Ráno jsem si pohrával s myšlenkou, že je venku pěkně a že bych teda konečně mohl podniknout trip za Královnou Matkou na Windsor. Dole na snídani mě čekalo takové milé překvapení. Půlka banánu a u něj lísteček EAT ME (sněz mě). K tomu se váže historka už vlastně ani nevím, ze kterého rána, kdy se mě Anna zeptala, jestli nechci druhou půlku banánu, že i když je hrozně miluje, má na ně alergii a po té druhé půlce by se osypala.

Kvalitně najezen jsem nasedl na bus směr Paddington. V autobuse jsem našel noviny, v nich článek o Inbetweeners 2. Údajně se máme na co těšit, je to bomba, šli za hranice svých možnosti, … takové ty klasické marketingové řeči.

Za mnou v busu seděly dvě holky a vcelku nahlas si povídaly o otravných turistech, který neumí používat dopravu ve městě, hledaj zastávky, furt se ptaj na uplně zřejmý věci atd. Jo, kdyby jen věděly. Ještěže jsem letos nebral ty řízky.

Do Windsoru jsou to dvě zastávky ve dvou různých vlacích. Zatímco u nás vlaky první třídy připomínaj vlaky z dob, kdy já jsem chodil do první třídy, tak tady se takovým vlakům diví akorát prťata v Muzeu dopravy (kde jsem zatím nebyl a hrozně mě to štve). Dokonce i ta lokálka mezi Slough a Windsorem byla milionkrát luxusnější, než arsenál ČD. Jediný trošku normální vlaky jsou S31 Tišnov – Nedvědice :)) Málem jsem zapomněl i na to, že spíš, než průvodčího potkáte v anglickém vlaku "Sandwich guye", který vám prodá něco na jídlo, abyste náhodou neumřeli hlady.

Jen co jsem vyšel z nádraží a prošel nákupní třídu (crafty wankers, those English) ocitnul jsem se před hradem. Chtěl jsem si ho samozřejmě vyfotit. Po celonočním nabíjení baterek by neměl být problém. Byl … Karmo, ty svině! Koupil jsem si lístek, vyfasoval audio guide a vydal se vzhůru. Než jsem došel na nádvoří, tak začalo pršet. Jen tak jemně, nic hrozného. Stejně jsem měl hned namířeno do kaple svatého Jiří. Postupně jsem prošel všechny přístupné budovy a místnosti. Neskutečný pohled na pokoje všech těch šlechticů, jejich portréty, bohatství … dechberoucí.

Nejednou jsem taky okusil ty nerudné, zlé, ošklivé Brity </irony>, kteří se mě ptali, jak se mi tam líbí a jak se mám. Lístek stál majlant, ale rozloženo do celého odpoledne, stálo to za to. Ani jsem si nevzpomněl na oběd, který jsem rychle odbyl až zpátky na Paddingtonu. Předtím ještě na přestupu jsme si s jedním němcem natáčeli rychlovlaky. V hlavě mi probleskly dvě scény. Jedna z filmu Taxi, jak Daniel předjížděl TGV a druhá, jak se borec snažil vyfotit maglev mezi dvouma tunelama. Asi takovej pocit jsme měli.

Najednou zbývali asi 2 hodiny do kina, Anna mi psala jestli to stíhám a kde se potkáme. No, nestíhal jsem to, takže jsem se musel spolehnout na to, že se potkáme před kinem. Že se tam potkáme 15 minut před začátkem, tušil málokdo. Za ty roky, co sem jezdím už jsem si zvykl, že tady lidi mezi sebou když na sebe volají, říkají různě – bruv, fam, mate – ale letos už asi tři lidi na mě zkoušeli "boss". Časy se mění.

Jak to probíhalo v kině, to už jsem stačil postnout. Inbetweeners 2 je švanda film. Povedl se. Jak jsme vyšli z kina, bylo ještě relativně světlo, tak jsme ještě stihli rychlé kafe, než jsme se vydali k našemu domovu. Povedený den, náročný, ale povedený. Zítra dám voraz.

A já jdu na ty faktury …