Italská mise 2013

Nemůžu uvěřit, že je konec. Po neuvěřitelně nabitém týdnu jsem zase v Brně a v pondělí mě čeká pracovní proces – That sucks! Co naplat, pokud ale máte chuť se začíst, co všechno naše parta zažila v Berlusconniho zemi, vyhraďte si tak hodinku, uvařte si kávu nebo si otevřete láhev archivního Chianti a směle do toho.

Sestava ve složení čtyř statných jinochů – kamárádů: fotografa Lukáše (Špeca), fotografa a záchranáře Martina (Mates) a spolužáka z jazykovky Mojdy. Cca týden před odjezdem jsme si sepsali vstyčné body naší cesty, zařídili potřebné pojištění a mohlo se vyrazit. Zkouška dospělosti mého Peugeota 207 SW, takhle daleko ještě nebyl. 

Den 1 – odjezd do Toskánska

Toskánsko je kraj proslulý uměním, historií a působivou scenérií. Města často obklopují etruské hradby a hojně rozšířená vegetace cypřišů. Krásné paláce svědčí o bohatství tohoto kraje a středověké radnice ukazují na odvěkou tradici demokracie a samosprávy. Za renesance se uměleckou špičkou stala Florencie, která dodnes láká tisíce turistů svou galerií Uffizi s největší kolekcí italského renesančního umění, půvabným mostem Ponte Vecchio s krámky zlatníků, dómem s baptisteriem, gotickým kostelem Santa Croce a dalšími památkami. Pisa dokázala ve středověku využít cest do zámoří k obohacení jak městské pokladnice, tak i vzdělanosti a kultury. Dokladem toho jsou stavby v centru města, z nichž nejznámější je určitě Šikmá věž na Campo dei Miracoli „náměstí Zázraků“. Arezzo patří k nejbohatším toskánským městům, které prosperuje výrobou šperků. Mezi jedinečné památky tohoto města patří fresky v kostele S. Francesco. Náměstí Piazza del Campo, které se nachází v městě Siena a má tvar lastury, se řadí k největším renesančním náměstím v Evropě.

Hlavním městem je Florencie (Firenze).

Zdroj: wikipedia

Do Itálie je to podle Google Maps nějakých 1000km, což se dá zvládnout prý za 9h a 14minut. To je samozřejmě jen počítačový odhad, Google nepočítá s italskými reáliemi – zácpy před Bolognou, temperament řidičů a Senseiem za volantem. Přesně podle domluvy jsem si nastavil budíček na 4:00, abych se stihnul nasnídat, naházel věci do auta a vyrazil postupně pro všechny ostatní. Z práce jsem si půjčil rakev. Ne snad, že bych očekával nejhorší, ale další nákladní prostor se bude určitě hodit. Už jen moje věci zabírali asi 30% kufru a do toho ještě stan od Husky pro šest lidí.

První zastávka byla u Mojdy v Kr.Poli. Optimismus ze spousty místa mne pomalu ale jistě opouštěl. Tohle bude ještě zajímavé. Po 10 minutách jsme vyzvedávali Matesa, zkušený táborník, takže přesně věděl co a kolik si vzít. Ještě, než jsme definitivně opustili Brno, zbývalo nalodit Špecu. V tuto chvíli jsem velmi ocenil, že autu se dalo otevřít jen zadní okno kufru, čímž se nic nevysypalo – zatím. Rakev naložená k prasknutí, kufr taky, každý měl ještě něco málo pod nohama. A jedeme na jih!

Dálniční známku do Rakouska jsem kupoval až za hranicemi na první benzínce, za nějaké 200 můžeme 10 dní brázdit rakouské dálnice. A to je opravdu pohádka. Jen, co jsme do Rakouska přejeli a najeli na dálnici, začala pohádka. Ten povrch, ostatní řidiči, krása střídá nádheru. Během rakouské cesty nás nepříjemně překvapila celkem velká průtrž mračen. Doufám, že v Itálii bude líp. Ustalo to a nám ty kilometry ubývali. Následovala první pauza, klasické odpočívalo se záchodem a wifi. Já měl na pobyt zařízený datový roaming, ale rozhodně wifi zdarma je příjemná záležitost. Za volantem proběhlo střídání. 

Naložené auto žere jako tank, sjeli jsme z dálnice do Gleisdorfu na benzínku dotankovat. Stanice se jmenovala NO NAME, jazyková bariéra se začala projevovat. Opět jsme najeli na dálnici a pokračujeme v cestě.

– Se mi zdá, že se nám ta rakev nějak posunula.
– Ale houby, drží jak přibitá!
– Přivrtaná?

Ty vole, já mám kamarády …

Někde uprostřed rakouské cesty jsme narazili na jakési podivné semafory na dálnici, trošku WTF moment. Vidina poslední levné benzínky ve Villachu nás nutila zastavit na oběd v Burger Kingu. Zdravá strava, to je základ. Za Villachem už je to pak jen kousek k italským hranicím. Od této chvíle už jsem nerozuměl ani slovo kromě naučených frází. Nervozita z první mýtné brány pomalu nastupovala. Narozdíl od Rakouska, se totiž v Itálii vybírá mýto za ujeté kilometry. Instrukce v italštině, obsluha brány mluví pouze italsky. Co víc si přát. Na první bráně ale stačilo vzít lístek, tu další jsme vyděli až vlastně ve Florencii při sjezdu. Cestu nám zpříjemňovalo pošťuchování s BMW X5 s pražskou SPZ. Předjeli jsme se navzájem asi 7x, pak jsme zařadili dvojku a zmizeli v dáli. Jací jsou italové jako řidiči? Prasata! Předjíždějí zprava, zleva, nepoužívají blinkry, neumí zipovat. A pokud chytnete zácpu tak troubí jen tak z dlouhé chvíle. Z Tarvisia do Firenze nás cesta stála 34.1€. Jako turista bych přepočítávat prostě neměl, ale 879CZK je teda pálka. Vůbec doprava v Itálii není uplně levná. Najít benzínku s cenou nižší než 1.73€ je nemožné. 

Pomocí Špecovo GPS jsme kemp našli naprosto bez problémů. Vítejte v PLUS Camping Michelangelo stojícího na kopci s výhledem na historické centrum Florencie, které je přímo nadošlap. Tento kemp má všechno potřebné – spoustu místa, sprchy, záchody, wifi, bar, obchod a ochotný personál. Kempy jsem vybíral uplně naslepo, takže jsem rád, že můžu doporučit. Velká výhoda je, že sejdete kopec a schody a jste ve Florencii. 

Stavba vypůjčeného stanu od kolegy z práce by měla být hračka. Je prý blbuvzdorný. Není. Na druhý pokus to ale vyšlo. Za svitu čelovek to holt není uplně sranda. Důležité ale je, že jsme bydleli! Kolem jedenácté jsem to zalomil, Firenze je velké město.

Den 2 – Firenze, Toscana

Florencie (italsky Firenze /firɛːntse/) je metropole italského Toskánska, ležící na řece Arno. Ve středověku byla Florencie centrem významné městské republiky, která se za vlády rodu Medicejských přeměnila na toskánské vévodství (1531), které se později stalo velkovévodstvím (1569). V dobách republiky a především za Medicejských došlo k velkému kulturnímu rozkvětu města. V 15. století se Florencie stala kolébkou renesance a kulturním centrem severní Itálie.

zdroj: wikipedia

Pod stanem jsem spal naposled někdy na prvním stupni základky. Myslím, že se mi to i líbilo. Každopádně po letech jsem si to mohl vychutnat znovu. Bylo to super. Budíček byl v sedm. V Brně jsem nakoupil asi 30 párků, takže na první tři dny bylo jasné, co budeme snídat. Polní vařič Matesa se ale hodil. Ranní káva a teplá snídaně na čerstvém vzduchu, to je romantika. Zato na WC a v koupelně už to taková romantika nebyla. Na můj vkus celkem smrad po předchozích okupantech. Kolem deváté jsme se zbalili a vyrazili jsme do terénu. Do Firenze je to asi půl kilometru, pak se před vámi objeví naprostá krása. Florencii znám akorát z Assasin's Creed 2, takže jsem byl ze všeho naprosto opařen.  Galerie Uffizi, most Ponte Vecchio, katedrála Santa Maria del Fiore, Battistero di S. Giovani a spoustu dalšího. Pěkný výhled je z kopule chrámu, nechtělo se mi tam šlapat (nějakých 400 schodů), takže jsem na kluky čekal dole. Hned druhý den nastal první zápich do deníčku. 

Díky špatné domluvě se vydali Mojda s Lukinem hledat pokladny, které jsou očividně dvě. Resultovalo nakonec v 6 lístků, z nichž jsou tedy tři zbytečné. Nezbylo nic jiného, než je zkusit prodat. Před kopulí je totiž fronta a spousta lidí si myslí, že na jejím konci jsou pokladny. Kluci šli tedy do schodů a já na bok fronty v černých brýlích jako správný mafián nabízet svoje zaručeně originální lístky. 

Bony, nechceš bony?

Lámanou italštinou jsem pozdravil a zeptal se, jestli mluví moje oběť anglicky. Pak jsem jí už mohl vysvětlit co se stalo. Několik lidí mi samozřejmě a pochopitelně nevěřilo (teď si ťukaj na hlavu, protože na konci fronty jim řekli, že bez lístků je tam nepustí). Nakonec jsem sehnal pár, který si ode mě lístky koupil, jen jsem jim musel dokázat, že jsou pravé, což nebyl problém, protože okolo chodící sekuritačka to potvrdila. Předtím, než jsem se pustil do prodeje jsem jí šel totiž říct, co se chystám dělat 🙂 Poslední lístek jsem prodal Iránci, se kterým jsme si i pokecali. Až když jsem mluvil o tom, že nahoře ho čeká 400 schodů, tak jsem si všiml jeho kufru. Ale to už jsem měl peníze v kapse. Mission accomplished!

Kluci z kopule dorazili mírně zpocený, Špeca měl snad prý i závratě. Nastal čas oběda. Měl jsem něco málo nakoupeno, takže jsme zasedli před kostelem jako ostatní turisté. Odpoledne jsme se vydali na most a ke galerii o které se zmiňuje wikipedie. Za zmínku stojí rychlokarikaturisté. Za nějakých 15€ vás během 5 minut zvěční na obraz. Některá díla jsou fakt nádherná. Celé odpoledne jsem měl pocit, že můj zvolený outfit nebyl uplně šťastný. Narozdíl od Brna, bylo ve Florencii brutální horko. Když do toho přidáme ještě pár kilometrů v nohách, tak je jasné, že jsem dýchal z posledního. S Mojdou jsme tedy vyrazili do kempu, do kopce. Ehm. Ještě nikdy jsem nebyl tak rád ve studené sprše. 

Večer jsem do sebe dal tuším jedno pivko a pak jsem padnul za vlast. 

Den 3 – San Gimingnano a kemp Collaverde u Sieny

Nejkrásnější městečko v Toskánsku, které by jste při své návštěvě Itálie neměli minout. Díky dochování většího množství středověkých rodových věží a dokonalé středověké struktury města, Vás tato bývalá etrusčí vesnice určitě nadchne. Svým středověkým panoramatem připomínající panoramata dnešních měst s mrakodrapy láká San Gimignano davy turistů z celého světa. Místní radí navštívit město raději v září, kdy hlavní nápory pominou.

zdroj: průvodce po Toskánsku

Třetí den výletu a Sensei Brázda měl den blbec. Prvně jsem se pokoušel vypustit samonafukovací karimatku …

Jestli neumřeli, tak to tam vyfukují dodnes

Inu, kdo by tušil, že jakmile z ní stoupnu, tak se ta potvora zase nafoukne. V době kdy já kupoval spacák, tak tu vládl Franc Josef a takové inštrumenty neexistovali. Po zabalení spacáku a karimatky jsem vyšel z pokojíku ven. V noci pršelo, takže všechno z plachty, kterou jsem právě rozepínal nateklo vesele do bot Matesovi. Proč!! Po snídani (párky) jsme vyrazili rychle směr kamenné městečko San Gimignano. Čekalo nás první tankování superdrahého benzínu v Itálii. Zastavili jsme na jedné co měla nižší cenu. Hlavně díky tomu, že to byla samoobslužná stanice. Buď jsme mohli tankovat Diesel nebo Super Senza Pb. Zvolili jsem to druhé. Pak ale Mojda začal pochybovat o tom, jestli je to dobrý benzín, protože Pb je olovo, takže by mohl být olovnatý a tím pádem do skůtru nebo kam se to leje. Díky bohu za datový tarif. Dle Google Translatoru senza znamená "bez". Čili jsme natankovali správně. Jen mě to přivádí k myšlence, co vlastně obsahují džusy Senza prodávané u nás. 

Průvodce nekecal, San Gimignano je NÁDHERNÁ vesnička obehnaná hradbami s náměstím dokopečka spoustou věží a vyhlídek na okolí. Fotografové si to užili, já s Mojdou jsme se mrknuli po městě do muzeí mučení. Řeknu vám, nechtěl bych bydlet ve středověku. Masakr. Rozčtvrcení koněm kdy ke každé končetině dostanete jednoho a ty se na povel rozeběhnout do stran je fakt humus. Atmosféra hodně temná, ale bylo to velmi zajímavé. Po návštěvě muzea jsme s Mojdou vyrazili na vyhlídku. Došli jsme do parku, kde seděl chlapík vypadající trochu jako Michael Jackson co hrál na kytaru songy z první Mafie. Ježiš to byla krása. 

Po příjemně stráveném odpoledni jsme se vydali blíž k Sieně do kempu Collaverde, který jsem měl sice poznačen, ale který přijímal obyvatele pouze na 3 a více nocí. V záloze jsem měl ještě jeden, ale ten už byl od Sieny kus. Nakonec jsme si s klukama řekli, že noc je ještě mladá a že vyzkoušíme ten původní. Když jsme tam dorazili, klučina na vrátnici se silným přízvukem nás uvítal a ujistil nás, že mimo sezonu i jedna noc stačí, takže Lukáš odevzdal občanku jako zápisné a jali jsme se stavět stan. Strategicky jsme vybrali místo vedle záchodů, abychom to neměli daleko. Uklízečka neuměla anglicky, takže jsme si moc nepokecali. Příjemné ale bylo to, že měli zásuvky na WC, takže jsme si trochu dobili telefony. 

Navečer jsme se vydali do ulic na nákup. Místní velký řetězec potravin se jmenuje překvapivě COOP, ten na předměstí Sieny byl ale zavřen, stejně jako malý market na druhé straně a stejně jako benzinka. Ani nevím, jak jsme to ten třetí den nakonec vyřešili, protože párky už myslím došli. 

Den 4 – Siena a vodopády Cascata Delle Marmore

Siena je město ležící uprostřed italského Toskánska, je hlavním městem stejnojmenné provincie.

Do všeobecného povědomí se Siena zapisuje jako historické kulturní město s výborně zachovalým středověkým architektonickým dědictvím. Proto je Siena zapsána na seznam památek světového dědictví UNESCO.

Známé je především náměstí Piazza del Campo. Po obvodu tohoto náměstí každým rokem vede trasa tradičního dostihu, tzv. Palio, při kterém spolu soupeří jezdci z jednotlivých čtvrtí města. Čtvrť, která vyhraje, má poté právo uspořádat bujarý večírek ve čtvrti, která dostih prohrála, a to bez jakýchkoliv postihů.

Centrum města je obklopeno několika branami, spojenými systémem hradeb. Za svou zachovalost vděčí především faktu, že během druhé světové války nebylo na rozdíl od většiny ostatních italských měst vybombardováno.

zdroj: wikipedia

Krásná noc uběhla jako voda a čtvrtý den mohl začít. Jak jinak než snídaní. Na pořadu dne bylo müsli. Ne to moravské (škvarky), ale klasické s ovocem. S Italem na vrátnici jsme se domluvili, že auto necháme v kempu a cestou z centra Sieny se pro něj stavíme. Byl velmi ochotný. Prodal nám lístky na bus a my jsme se tedy vydali na cestu. Zastávky v Sieně nebyly označené názvem (aspoň ne viditelně). Autobusy neměli displeje vně, čili jsme nevěděli, která zastávka následuje. Naštěstí při cestě tam to nebyl problém, neb jsme jeli na konečnou. Na konečné seděl děda, který turistům radil, jak se dostat do centra. 

Historickému centru Sieny vévodí velké náměstí, na kterém se pořádá dostih. Ráno ještě nebylo uplně pěkně, ale na lehkou turistiku to šlo. Lepší než ty čtyřicítky někde v Africe. Hlavní turistická trasa má nějaké tři kilometry a vede všemožnými uličkami, hradbami a kopci. Stejně jako každé město, tak i v Sieně je katedrála (Duomo), různé galerie, kostely, vyhlídky a věže. V uličkách ale také najdete hromadu koček, skůtrů, špíny a odpadků. Zajímavý byl taky cyklista kouřící doutník. Na oběd jsme se stavili do jedné z mnoha restaurací s Mojdou a Špecou. Špeca si dal klasicky Pizzu, já s Mojdou Penne s boloňskou omáčkou. Nevýhoda těstovin v restauraci je taková, že je potřeba si dát tak 3 porce, abyste se najedli. Italové těstoviny asi berou jen jako předkrm. Po obědě jsme se stavili navštívit Duomo a křtitelnici.

Centrum Sieny je menší, takže se to celkem svižně oběhalo a mohli jsme do kempu pro auto. Další zastávkou byla Jednota, museli jsme nakoupit věci na večer, bude party hard. Teda, možná 🙂 Než jsme na Jednotu natrefili objeli jsme jeden kruháč přesně sedmkrát. Navigační tabulky jsou v Itálii průser. Jedete podle šipek a na jejich konci stejně není požadovaný cíl, za ten týden jsme si zvykli. Stejně jako na hlášku Špecova Garminu …

za 120m dojedete na kruhový objezd …

Druhým epickým zážitkem dne byli vodopády Cascata Delle Marmore nedaleko města Terni, které už sice nepatří Toskánsku, ale rozhodně stojí za vidění. Čistě lidská stavba postavená Římany vysoká 165m. Cestou do Terni jsme koukali ještě po dalším naplánovaném kempu. Nutno povědět, že směrové jsme našli, kemp ale ne. Čas hrál trošku proti nám, tak jsme jeli k vodopádům s tím, že se zbytek nějak pořeší. Dorazili jsme už trochu za tmy. Paní na vrátnici s lístky na vodopád nám poradila kemp někde na kopci a kdyby to nevyšlo, tak se prý můžeme utábořit vedle na trávníku u parkoviště. My s Mojdou jsme si všimli nějakého Bed&Breakfast a přesně dle vzoru líná huba, holé neštěstí jsme to šli zkusit

– Mi scusi, parli inglese?
– No
– Oh fuck … [naznačuju že se mi chce spát]
– Prego … [chlapík nás zavádí do uličky, kde zazvoní na zvonek a odejde]
– Mi scusi signora, parli inglese?
– No
– Tak ti děkujem, dědo, well done …

Vzal jsem do ruky papír a kreslil 4 panáčky a že jako chceme jednu noc přespat. Paní vzala do ruky tužku, opakovala venticinque a napsala nějaký klikihák. Po třech minutách počítání na prstech nám došlo, že chce 25€ za přespání. Tak tudy cesta nevede asi, to bylo drahý. Čas spouštění vodopádu se blížil, nádherná scenérie. Nevím, jak to klapne klukům na fotkách, ale pohled za ty peníze určitě stál. 

Po té podívané jsme vyrazili jsme do kempu na kopci. A teda musím říct, že to byl kopec jako prase, Mojda tipoval tak 30% převýšení. Dojeli jsme tam, ale kemp to nebyl v pravém slova smyslu. Bar s možností přespat, hostel, něco takového. Navíc zase za 30€. Tak co teď. Na internetu jsem pak našel další Monti Del Sole. Paní, která vlastnila bar byla tak neskonale ochotná, že jim zavolala, jestli když tam dojedeme později, tak jestli nás přijmou. Dopadlo to dobře, mohli jsme vyrazit směr Narni

Na místě campu byla prázdná brána. Zazvonil jsem na zvonek, řekl jsem, že bychom tam chtěli přespat a brána se otevřela. Nikde nikdo nebyl, tak jsme postavili stan a začali jsme konečně pít víno a pojídat bruschettini. Bílé teklo proudem, akorát zítra řídím, to bude síla. Stan byl postaven tak, že jsme spali hlavama z kopce. Až teď mě napadá, proč jsme tak spali? Mates se konečně dočkal a usnul pod širákem. 

Den 5 – Civita di Bagnoreggio a Pittigliano

Po nefalšované viné smršti jsem v sedm vstal a šel se narovnat do auta, kde jsem ještě hodinku dospával. Mates pod širákem vesele pochrupoval. Pak se probudil i zbytek. Mates prohodil pár hlášek, takže jsme se po ránu zasmáli. Zakončil to naprosto epickým Ty vole, kde máš espézetku? Velmi jsem ocenil jeho fór, pak vstal Špeca a říká Ale ty vole, ona tam fakt není! Na to už jsem se musel jít podívat i já. Ano, SPZ tam opravdu není. No tak to mi ho vyndej teda. Co budeme dělat? Volal jsem vševědoucímu chlapíkovi naproti od nás z firmy, ten poradil, že je hlavní ta zadní, že to řešit nemusíme a počká to do ČR. Pak jsem volal na Allianz, kde operátor absolutně nevěděl, co mám dělat (výborná služba). Finálně jsem volal na ÚAMK, kde mi slečna zcela bez přemýšlení řekla, ať si v Itálii na policii zajistíme formulář o ztrátě, který je v několika jazycích a s tím je to pak v suchu. Takže nás čeká ještě nečekaná návštěva na peckách. 

Na check-outu z kempu paní zběsile ukazovala na prázdné místo po SPZ a ptala se, co se stalo. Tak jsme jí zasvětili do problémů. Ona nám poradila kam vyrazit, adresu a dokonce nám na papír italsky napsala, co říct, protože jak známo italové anglicky moc neumí. Další zastávka Orvieto. Trefit tam problém nebyl, ale najít přímo tu policejní stanici to už byl větší oříšek. Nakonec se Mates domlouval s nějakou paní v bistru, či co to bylo. 

Na policejní stanici v Orvieto byla jedna paní, co uměla little english, pak spousta polucajtů, co neuměla nic a jejich šéf, který zrovna s někým něco sepisoval. Ten anglicky uměl, jen na něj počkat. Řekli jsme mu, co je za problém, vypsal s náma formulář a bylo to. A nestálo nás to ani kačku. Popřál nám šťastnou cestu a mohli jsme jet na Bagnoreggio.  

Tyto dvě destinace jsme vybrali ze zájezdů cestovek. Víceméně jsme nevěděli, co nás tam čeká, speciálně u té druhé. Civita di Bagnoreggio je promováno jako městečko na skále k němuž vede dlouhá lávka do kopce – jak jinak. Zaparkovali jsme kousek od lávky, kde jsme hodili menší oběd. Samotné městečko je super. Jen mě zajímá, jak se zásobuje, když po té lávce určitě auta jezdit nemůžou. Výhled úchvatný. 

Do Pittigliana jsme jeli prozatím nejhorší cestou v celé Itálii. Takových kopců a žump jsem nezažil dlouho. Můj neoznačený vůz dostal pořádně zabrat. Historické centrum města je na procházku do dvou hodin, nic moc velkého. Centru vévodí velká křižovatka do kopce ve tvaru ypsilon, kterou křižují tříkolky ostošest. Jako v každém správném městě, tak i zde je spousta krásných zákoutí s kočkami, stejně jako uličky a vyhlídky. To se nedá ani popsat, to se musí vidět. 

Stejně jako čtvrtý den, tak i ten pátý jsme se vychýlili z plánu, ale nač se stresovat. Výběr kempu tentokrát obstarala GPS. Všechno má svá pro a proti. GPS nám vybrala nejbližší kemp s názvem Monte Amiata. To mě taky mohlo napadnout, že Monte bude asi hora. Inu, stoupali jsme nahoru, až mi z toho zalehli uši. Po hodině cesty jsme přijeli na místo. Vrátnice kempu přivřená, zaklepali jsme. Vylezl takový vilný stařík, který uměl skvěle anglicky. Nejen že tento kemp byl asi nejlevnější, ale také se nám dostalo naprosto nevídaného servisu. Zásuvky zdarma, kladivo na ukotvení stanu. Takovou skvrnou byla teplota, která už večer při popíjení vína byla hodně nízká. Rozhodnul jsem se spát v bundě. A dobře jsem udělal. Fakt byla zima jak v ruským filmu na nádraží.

Den 6 – Volterra, Pisa, Via Reggio

Volterra, etruské Velathri, je opevněné město v Toskánsku, asi 50 km jižně od Pisy a asi 30 km od pobřeží Ligurského moře. Velmi dobře zachované starověké a středověké historické město s hradbami a branami leží na strmém, obtížně přístupném skalnatém vrchu a je oblíbeným turistickým místem a sídlem volterrské diecéze. Proslavilo se výrobky z alabastru, který se v okolí těží.

zdroj: wikipedia

Ještě nikdy jsem nebyl tak rád za teplou vodu jako šestý den ráno. Ve tři hodiny v noci byla podle mobilu teplota kolem pěti stupňů, což můj komunistický spacák těžko snášel. Snídaně se vezla v duchu uheráku, sýra, chleba, melounu a čaje. Itinenář byl dostatečně zaplněn, takže jsme se na to museli pořádně nachystat. Cestou do Volterry jsme projížděli velký kus cesty 50km/h, což při dvou hodinách vzdálenosti nebylo uplně super.

Hlavním lákadlem, proč se do Volterry vypravit, je určitě místní amfiteátr, ke kterému dojdete v rámci turistického okruhu. Ten je umístěn na kopečku, čili amfiteátr je nádherně vidět. Déšť jsme v Itálii měli pouze v noci, ve dne bylo vymydleno, pohled tedy naprosto bezchybný. Na oběd jsme se stavili do restaurace jedné paní, kde točili Guinesse. Nemohl jsem odolat jej ochutnat. K tomu jsem si dal tuňákovou pizzu s cibulkou, Mates špagety, Špeca tuším klasickou Pizza Margherita a Mojda Wurstel Pizzu. Zanedlouho po nás tam došla parta mladých Němců. Snažili se objednat si pivko, že je to prý u nich povoleno už od 16. V Itálii ne, takže nakonec jim zbývalo dát si juice. 

Z Volterry jsme směřovali kousek dále do turisticky hojně navštěvované Pisy. Ano, to je to město, kde nějak stavbaři fungují uplně stejně jako u nás a nějak nevychytali stavbu věže, což vedlo k tomu, že rok od roku je tato věž víc na šikmo. No a každý rok sem proudí miliony turistů, aby se mohli nechat vyfotit, jak věž zkopávají nebo drží, aby nespadnula. Parta Čechů z Brna podnikla invazi na klíšťáka … však uvidíte pak na fotkách. Parkování v Pise byl celkem problém, nakonec se to povedlo v dosti pochybné čtvrti plné bubáků. Jeden k nám přišel a snažil se nám vnutit parkovací lístek, na kterém bylo o půl hodiny víc, než právě bylo. Poslali jsme ho pryč s tím, že tam je špatný čas. Odvážné. Ale auto to přežilo ve zdraví, bubáci ho nevykradli. 

Původně bylo v plánu ještě stihnout Luccu, ale čas hrál trochu proti nám, proto jsme vyrazili do dalšího kempu. Ten už byl podle plánu, zase po delší době, ve městě Via Reggio. V autě jsme si trochu promysleli co dále a rozhodli se, že budeme ve Via Reggio dvě noci. Dobře jsme udělali, kemp rozhodně stál za to, ačkoliv místo pro stan bylo tak akorát. Paní u pokladny seřvala Špecu, že po kempu se jezdí pomalu. Italka nás poučuje, abychom jezdili podle předpisů? Sním či bdím. Když jsme měli stan postaven a užívali si vínečka, kolem procházel párek britů, kteří stan obdivovali. Pozvali jsme je na párty, ale samozřejmě nedošli. Jejich smůla, aspoň zbylo vínko pro nás. 

Konečně na mě vyšla řada v menší komoře, že jsem spal sám. A vyspal jsem se dorůžova.

Den 7 – Lucca a Cinque Terre

Lucca byla založena Etrusky. V roce 180 př. n. l. město dobyli Římané a roku 56 př. n. l. zde uzavřel César smlouvu s Pompeiem a Crassem. Z tohoto období se zachovala pravidelná síť ulic a starověké fórum.

Lucca je jedním z nemnoha italských měst, které si uchovalo městské hradby. Má také zachovalé historické centrum bez automobilového provozu a řadu historických staveb.

zdroj: wikipedia

 

Ve čtvrtek se k volantu dostal Špeca. Hned jak jsme vyjeli ráno z kempu do Luccy, narazili jsme na velkou zácpu. Snažil se jí objet, ale auta jedoucí v protisměru byla jiného názoru. Takže jsme se poslušně zařadili a čekali, co se bude dít. Nakonec se z toho vyklubal přejezd, závory zklopené ale vlak dlouhou dobu nikde. Italské troubení už je spíše folklorem po tom týdnu.

Hlavní atrakcí města jsou hradby kolem historického centra s cyklosteskou a také Piazza Anfiteatro, kde kdysi stál amfiteátr, zbytky jsou pak vidět ve zdech kolem tohoto náměstí. Důkazem toho, že Lucca je také turistická destinace, je nákupní ulička se vším možným. Konečně jsem se tak mohl dát do shopování. Všude kolem byla spousta němců. Kolem poledne jsme si dali oběd s Mojdou na dalším z náměstí v jedné restauraci venku. Obsluha docela pomalá a lasagne jsem měl tedy v Itálii už lepší, ale tak lepší, než drátem do oka. Sraz byl u auta na parkovišti podél silnice, u značky, kterou nám Google Translator přeložil jako blokové čištění. Naštěstí až za tři dny, takže se to obešlo bez ztráty květinky. Mates nám vykládal, jak se cestou zpět seknul u jedné ze záchranek. Taková profesní deformace. Po cestě do Itálie si jich několik fotil. Asi jako když já jsem se koukal, co lidi vozí na střeše za rakve. 

Nějakých 75km od Luccy ležel další cíl naší cesty – Cinque Terre, neboli pět zemí. Pět vesniček na pobřeží italské riviéry z nichž každá je trochu jiná. Auto jsme nechali ve vesnici La Spezia na placeném parkovišti. V restauraci tam seděla černoška, která nám vytočila přítele na telefonu, který uměl anglicky a podal nám informace o tom, jak se dostat do oblasti dále pomocí vlaku. Za 15€ se dal na vlakovém nádraží koupit lístek na 24 hodin opravňující k návštěvě všech pěti částí. Ve směru zpět k La Spezia tedy Monterosso al Mare, Vernazza, Corniglia, Manarola a Riomaggiore. Systém vlaků je ale zvláštní. Některé jezdí jen mezi Monterossou a Riomaggiore. 

Monterossa – kromě toho, že je tu velká pláž s nádherným výhledem, italkami nahoře bez a barem, vede tu i mnoho turistických stezek. Prakticky celé Cinque Terre se dá projít, nejdelší trasa má pak nějakých 15 hodin. 

Riomaggiore – vesnička, ve které je krásný pohled na útesy. Také jsou zde malé doky

Vernazza – tady mi utkvěla v hlavě vyhlídka na celé město, sehnali jsme zde velmi zvláštní těstoviny. Pracovně jsem jim dal název kokotinni … dost by mě zajímala historie této pasty, ten tvar je fakt zvláštní.

Odpoledne v kempu jsme okusili fusilli s boloňskou omáčkou. Ta byla samozřejmě hotová ze sklinky. Neměli jsme mlýnek na maso. Po celém dni přišla vhod i teplá sprcha, bohužel byla placená, ale zase jen za jednoho gansta rapera, což není tak velká částka. Před osmou jsme vyrazili do jednoty na nákup. Zavíračka byla v 8, pokladna fungovala už pouze jedna. Stejný nápad jako my, měla asi půlka města, takže si dokážete představit tu frontu. Za náma stál nějaký nerudný stařík a pořád něco brblal. Ještěže jsme mu nerozuměli. 

Den 8 – Maranello

Sen každého kluka, jak by řekla moje kamarádka Lucka. Asi ano, povinnost navštívit muzeum Ferrari, když už jednou vyrazíte do Itálie. Po flašce výborného Chianti šlo vstávání o něco hůře, ale nikam jsme nespěchali. Snídani v podobě croissantů s máslem a kafe jsem si tak vychutnával. Špeca se slovy přece ho nevyhodím zdlábnul celý malý oranžový meloun. Před námi byli 3 hodiny na třech dálnicích, na to se člověk musí psychicky i fyzicky připravit. Za volant se posadil Mates. Jen jsme potřebovali natankovat ten jejich senza benzín. Jednu benzinku jsme si vybrali, ale jelikož už jsem neměl peníze, chtěl jsem zaplatit kartou. Kartu mi ten automat nechtěl vzít. Kdo ví proč. Vydali jsme se do nedalekého baru a pomocí univerzální věty jsme sehnali člověka, který s námi byl ochotný konverzovat v angličtině. Byl dokonce tak hodný, že nám koupil benzín na sebe a my jsme mu dali cash. Grazie mille, amico! Na dálnici nás překvapil bavorák X1 s italskou SPZ, řízený ženou, blinkrem doleva a směrem jízdy doprava. I tohle je na dálnicích v Itálii vidět. Můžeme být rádi, že ty blinkry použila, spousta Italů na to kašle. 

Stejně jako v Boleslavi vládnou mezi obyvateli Škodovky, tak v Maranellu jsou to Fiaty 🙂 Proč jsem jen čekal, že tam bude mít každý druhý Ferrari? Muzeum modelů značky Ferrari má dvě patra. Uvidíte zde vše důležité z historie včetně samotného Enza. Zaujali nás dvě věci. Nesmírně drahé dárkové předměty – jakýsi šroub Michaela Schumachera za 300€, klíčenka za 135€ a další nesmysli. Druhá věc pak testovací jízda na nedalekém rovněž za 300€. Na to nás lákala hosteska. Řekli jsme jí, že nemáme zájem, zeptala se odkud jsme … a pak s chápavým výrazem odešla. 

Po návštěvě muzea zbývalo rozhodnutí. Jet do nějakého dalšího kempu, tam ztrávit noc a vyjet ráno a nebo vyjet rovnou z Maranella směr ČR? Nakonec jsme se sborově rozhodli pro B, ačkoliv vnitřně bychom v Itálii určitě ještě pár dní vydrželi. Stavili jsme se na nákup potravin na cestu a hurá domů. Protože večer dost dobře nefunguju, tak mi tu chybí poznámky z cesty. Útržkovitě si pamatuju zprvu zácpy díky bouračce a pracem na dálnici, pak velké uvolnění dálnice, českou obsluhu kdesi na rakouské benzince (Herr Jiri, nás obsluhoval).

Do Brna jsme se dostali kolem páté hodiny, u Špecy první zastávka a nejhorší vyskladňování za svitu čelovek. U Matese už to šlo dobře, protože měl věci naskládané tak, aby byly snadno přístupné. Stačilo vyhodit doma Mojdu a dovolená je u konce. Ještě hodinu jsem na parkovišti vystěhovával auto, potom zaslouženě vanu a na kutě,   

No a to bylo vše, přátelé. 3168km, průměrná spotřeba 8.1l/100km, průměrná rychlost 70km/h. Doufám, že se vám povídání o Itálii a Toskánsku líbilo. Až zase někam vyrazím, tak o tom určitě napíšu. Další destinací by mohly být Kajmanské Ostrovy. Arrivederci!